úvod   obšťastník  články  zprávy   kalendář   historie   sponzoři   dresy   kontakty   facebook


PRAŽSKÉ POHRANIČÍ

Tak a je to tady! Cyklosezona začala a my vyrážíme na první společné kilometry. V Ústí na západě se nalodili bez problémů do rychlíku 783. Na Střekově přistoupili Petra, Dan Jarda H. a Ondra. V Litoměřicích ještě Fanda Ř. Bylo nás celkem 18. V tomto počtu jsme dojeli až do Kolína. Cesta probíhala, jak jinak, než ve veselém duchu. Jako vždycky. A to je dobře. Po vystoupení z vlaku nenásledovalo společné focení, protože fotografovi se nelíbilo prostředí. A já se nedivím. Jirka nás provedl Kolínem, sobě vlastním bravurním způsobem, až k sochám dvou medvědů „Potkali se u Kolína“, nebo „Pane budeme si hrát“. Jirka se prostě vyzná. Zde proběhlo první focení mezi medvědy. Od medvědů jsme jeli k místní katedrále, kde si Míra P. vyměnil duši. Po přejetí první a asi jediné křižovatky v Kolíně bylo zapotřebí opět lepit. Druhý šťastný byl Jarda TT. Místní obyvatelka vidíc, že pumpujeme, poprosila pány o nahuštění jejího kola, aby nemusela až na pumpu. Galantní  Fanda se ujal tohoto úkolu s velikým nadšením a duši ji dokonale vypustil! Nakonec vše dopadlo dobře a my mohli vyrazit dál. První naše zastávka byla na bitevním poli v Křečhoři, kde se v roce 1757 utkali „naši“ s Prušákama.  A protože Jirka nenechá nic náhodě a je vždy připraven, udělal nám odborný výklad. Z bitevního pole jsme jeli do Lidbořic, kde jsme si prohlédli kubistickou vilu od Gočára pro velkostatkáře Bauera. Soudím podle statku, který je hned vedle, a který mě víc zaujal než nějaký barák. No jo zvířátka, to je prostě moje L,  nebo bylo? Následovala Klášterní Skalice, kde nás Mapař upozornil na místní památku. Z původních šestnácti sloupů katedrály tu zůstal do dnešních dnů stát pouze jeden. A jelikož se blížilo poledne, zastavili jsme v Kouřimi (v srdci Evropy?) na oběd. Malá kavárna spojená s restaurací nám poskytla občerstvení. Vyhrál ptáček a plněná paprika. A protože náš hyperaktivní Daneček chvíli neposedí a absolutně ho nezajímá co se děje za jeho zády, povedlo se mu převrhnout  tác s pivy. Při vší smůle byla slečna šikovná a vylila jen půl piva na Pavla. Po vydatném obědě a nutné kávičce jsme vyrazili na další bitevní pole. Tentokrát to byly Lipany. Tady to projel Prokop Holý. Další zastavení Kostelec nad Černými lesy. Černokostelecký pivovar nás přivítal výbornou „Černou sviní“ a „Vycpanou vydrou“. Zde se od nás odpojila část výpravy a jeli zkratkou domů.  Tedy na vlak. Zbylo nás pouhých třináct. Toto číslo se někomu z nás stalo osudným, ale o tom později. Naše další cesta vedla přes Tuchoraz, tady jsme si zdejší tvrz prohlíželi jen zdálky – přes plot. V Tismicích jsme si prohlédli místní kostelík, zase jen z venku. Mohli jsme si sice zazvonit v protějším baráku, ale myslím, že nikdo neměl zájem. V Českém Brodě jsme měli možnost vidět sochu Prokopa Holého, toho co to podělal u Lipan. V Kounicích se místní pivovar moc nevytáhl. Zrzavý mok nechutnal. Ještě, že jsem zůstala věrná své oblíbené značce „Svijanská 10“. A tady ta zlověstná 13. Zjistili jsme, že nám chybí dvojice Ecyklistů. No nic, počkali jsme a zjistili, že třetí smolař v pořadí byla něžnější polovička z páru. Jen nechápeme, proč měl Pepa popálené nohy od kopřiv. Zde došlo k dalšímu dělení skupiny a odpojilo se od nás sedm kolistů a „Bylo nás pět“. Sedmičlenná skupinka spěchala do Lysé na rychlík a my zbývající jsme jeli přes Kersko, kde jsme zhlédli vilu Bohumila Hrabala a hájenku ze „Slavnosti sněženek“. Po této kulturní zastávce nás čekalo ještě jedno povinné občerstvení a potom hurá na osobní vlak. Jeli jsme jako o život. Jen „Pekař“ nám dělal trochu starosti. Na nádraží jsme dorazili tři minuty před odjezdem vlaku. Tak tedy avizovaných 90 km byla pravda.
 
LKr.


P.S.
1) Za případné slohové a stylistické chyby se všem literárním  kritikům omlouvám.
2) Překvapila neúčast některých hvězd Bodovačky. Vyjádření nejmenovaného profíka:  „Hodně dřiny a málo bodů“, je více než výmluvné.

http://jipo.rajce.idnes.cz/Prazske_pohranici/#
https://mapy.cz/fotografie?stopy&x=