úvod   obšťastník  články   zprávy  kalendář   historie   sponzoři dresy  kontakty facebook

 

KTS+ VIDIMSKÉ LÁVKY ETC...

V sobotu 8.února se konala zřejmě jedna z posledních pěšáren KTS+. Tentokrát to velitel pojal jako adrenalinový výlet a také něco jako "Dokaž sám sobě, kam až sahají tvé síly a nervy". Tentokrát jsme přeťápli avizované kilometry o pouhých 2000 metrů. Z Chudolaz, kam jsme dojeli z Libechova autobusem, jsme po pěti kilometrech došli do Horní Vidimi, kde jsme v zámeckém parku obdivovali sochy bohů. Jeden měl v ruce hlavu Medůzy a druhý lyru. Takže každý dobrý bohoznalec věděl, že se jedná Persea a Apollóna. Také jsme zjistili, že důchodci si tu žijí doslova jako na zámku. Potom nás čekal opravdu adrenalinový zážitek - Vidimské lávky. Více jak polovina gruppy se ale po zdolání prvních lávek dala na útěk zpět a adrenalinového přechodu po lávkách se neúčastnila. Ti odvážnější pokračovali statečně vpřed. No, na některých místech se odvaha, nebo možná i drzost hodila. Lávky jsou sice betonové, ale tomu betonu je už moře let a zub času udělal své. Zábradlí vzalo za své a koroduje kdesi hluboko pod lávkami, takže se v tomto případě Suchej únor hodil. Bylo to opravdu úžasné. Krkolomným schodištěm jsme sestoupili do Ledová jeskyně, která byla navzdory začátku únoru leduprostá. Po tomto výkonu nás čekal další pochod úžasnou krajinou plnou pískovců. Takové pohlazení na duši. Asi na 13. kilometru jsme konečně byli odměněni obědem a mohli jsme doplnit tekutiny hezky v klidu v restauraci v Želízech. Myslím, že pohodlí židlí všichni s radostí uvítali. My co jsme vyhlásili únorový celibát, jsme pocucávali různé Rádlery a jiné lihuprosté nápoje. Ostatní se oddávali rezavému moku a mysleli si, že nám dělají chutě. Ale odolali jsme. Jen Daneček je už evidentně v krizi, vypít pět birellů a navíc je zazdít Rychlými špunty není samo sebou. Ale komisař JTT má vše pod kontrolou, tedy snaží se. Na ty, kteří sedí v jiné místnosti posílá na kontrolu pod záminkou nějakého dotazu. Chachá, já se jen tak nachytat nedám. Navíc jsem "poctivá" a práskla bych se dřív než bych něco provedla. Po doplnění tekutin a energie v podobě různých knedlíků, jsme se vypravili na Čertovy hlavy, na ty jsem se moc těšila. A bylo na co. Jednak to byl poslední krkolomný výstup a potom zase sestup, ale Čertovy hlavy jsou fakt pěkné. Potom už nás čekala jen cesta po rovině do Liběchova na nádraží. Asi 1 km před nádražím jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna, ta silnější, šla obdivovat krásy místního zámeckého parku s dalším Perseem a druhá, ta víc unavená, šla rovnou na nádraží. Tam jsme se zase všichni sešli. Cesta vlakem utekla velmi rychle. Někteří z nás sotva udrželi otevřené oči, někteří poletovali neustále z místa na místo, někteří dojídali poslední zásoby z batůžku a někteří pořád povídali, povídali a povídali. Všichni jsme byli plní dojmů z dnešního dne. Samozřejmě těch nejhezčích.
Podtrženo a sečteno za KTS+,  240 km za všechny, plus minimálně 23 km za psa, 466 m převýšení na jednoho, dohromady 5592 m. Jirko, zase se ti to moc povedlo. I to počasí bylo objednané luxusně. Co víc si přát. Snad jen méně kil a mladší nohy. Díky, díky, díky.
Lak.

Vidimské lávky – nechal postavit přibližně v roce 1910 Theodor Grohmann (1844-1919). Kdo to byl Theodor Grohman? Rodák ze Cvikova, průmyslník, odborník na barvení látek. V roce 1909 byl císařem Franzem Josefem povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Hohenwidimi. Byl to doslova Rytíř průmyslové revoluce v tom nejlepším slova smyslu. Ze skromných začátků v Lindavě u Cvikova se přesunul za železnicí a uhlím na Teplicko, konkrétně do Bystřan. Technologie barvení byla energeticky náročná. Určitě znáte tu secesní fabriku na bystřanském nádraží. Další jeho továrnou byl "Benar" v Benešově n. P. Vlastnil hnědouhelné šachty na Teplicku a Chomutovsku. A tak firma "Gebrüder Grohmann" měla dost prostředků na financování výstavby horské chaty ve Stubaiských Alpách, která se dodnes jmenuje Grohmannhütte (exTeplitzerhütte). Navíc později finančně zaštítil další dvě alpské chaty. Jako nadšený horolezec vylezl téměř na všechny okolní vrcholy a významně přispěl k otevření jižních Stubaiských Alp pro turistiku. Z toho vyplývá jediné, povídačkám, že stezku nechal vybudovat pro svou manželku (také zdatnou alpinistku) nelze věřit. V 66-ti letech si ji nejspíš postavil pro sebe, aby ještě jednou zažil opojení z výšek. Mládí nekoupíš, stáří neprodáš. Mp.

https://jipo.rajce.idnes.cz/KTS_Vidimske_lavky_etc.../