úvod   obšťastník  články   zprávy  kalendář   historie   sponzoři dresy  kontakty facebook


Giro ď Ústí

  ...bych takovou blbost nejel, ale v současné době, kdy jsme pod zámkem, je každý nápad dobrý. Vyrážím před polednem směr Zálezly po hlavní, provoz minimální, placka. Pití si vezu sebou a nějakou sušenku k tomu. Distanc je distanc, nikde neplánuji zastávku, ani u Vietnamce. Jak řekl AB, bez kontaktu není přenosu. Vítr mi nevadí, ruce mě nezebou, nikoho nestřídám. Nad Zálezly mě čeká oblíbený kopec na Moravany. Hned za značkou "očekávej krpál dvanáct procent" na konci vsi se silnička zvedá na sedmnáct, asi abych se probral. Zdejší SI jednotky asi nejsou z Paříže. Aby toho nebylo dost, ve finále pod Moravany se na mě směje dvaadvacítka, rozuměj,  z displeje, procent, do kopce. Přední kolo se lehce zvedá, ale jedu. Kolem Dubic mířím k radejčínskému nádraží, Mys Dobré naděje okresu Ústí, nejjižněji obydlené místo našeho okresu. Teprve na dvacátém kilometru si užívám sjezdu, klesám pomezím Ďáblova ranče k řece Bílině. Řehlovice, Brozánky a zase pro změnu do kopce. Přes Habří na Lochočickou výsypku a dolů k Miladě. Dostávám se do krajiny bitev. Vpravo na nenápadném návrší za vodou v roce 1426 slavila lůza další vítězství. O kus dál, u Přestanova odolali Rusové náporu Vandamma, kterému doslova v hodině dvanácté vpadli do zad Prušáci. Mířím k třetímu, možná pro České země nejpodstatnějšímu, skoro zapomenutému střetnutí. V Zadní Telnici si ještě pár lidí hraje na zimní sporty. Pašeračkou vleču kolo za sebou, dva kroky dopředu, jeden dozadu. Na silnici je sníh se zřetelnými zářezy od skejtařů. Adolfov, nejzápadnější a zároveň nejvýše položená obec našeho okresu. Právě tady na Adolfovských pláních, přesně tři sta let před husity tam dole Na běháni, porazil kníže Soběslav římského krále Lothara III. Padl, kdo měl padnout, přežil kdo měl přežít. Z nepřítele se stal spojenec. Cesta po hřebeni Krušných hor s vichřicí v zádech je blesková, osiřelými Petrovicemi profrčím do Tisé a ještě rychleji do Libouchce. Na Botschenově hrobce nad Libouchcem se začíná něco dít a na demolici to nevypadá. Za Libouchcem ilegálně vstupuji na nepřátelské území kmene Ďěčanů, ale po kilometru se vracím na domácí půdu v Čermné. Nová asfaltka vede až do vrcholového Mnichova. V Lipové se dějí věci,  vloni bourali bytovku na návsi, dnes likvidují hospodu, vyhořelou snad před deseti lety. Na bývalé škole zaznamenávám nápis Volksschule, jsem v Českém Bukově. Padám do Povrlů, přívoz do Velkého Března nejezdí, zítra je taky den. Dvacka navíc přes Ústí by znamenala noční dojezd.
   Druhý den opět v poledne, ono to ani dřív nejde v letošní březnový zimě, naskakuji křepce na kolo a jedu dokončit včerejší den. S větrem v zádech jsem za chvíli v Malém Březně. Čeká mě asi nejdrsnější úsek Gira. Kraj pod Pannou, samé kopce, trasování hranice okresu snad dělal šílenec. Nutí mě vyjíždět ty nejdrsnější zouváky. Nad Čeřeništěm se drápu nad šest set metrů a téměř srovnávám výšku nedalekého Varhoště. Od západu se začíná kabonit, nejrychlejší cesta přes liťácké Kunratice je zapovězená a tak sjíždím snad ještě rychlejší Rytinou soutěskou do Sebuzína. Na to že mám pevnou vidlici, dobrý. Závěr podél Labe do Ústí. 135km, 2550m. Čau Mp.